Moji rodiče se poznali na přelomu roku 1967/1968 na tzv. „Čajích“.
Mamce bylo v té době 17 let a taťkovi 19.
Vzali se až po pár letech chození. Bylo to hlavně pod nátlakem rodičů a okolí neb si moje mamka nebyla výběrem vhodného partnera pro život vůbec jistá. První dítě měla ve 24 letech, druhé (tedy mne) až v jejích 26. Na svoji dobu tedy byla jak „stará nevěsta“, tak i „stará prvorodička“.
Rodiče si pořád něco vyčítali
Z dětství si vybavuji, že si oba dva rodiče navzájem vyčítali, že se vzdali své profese a profesního směřování jenom kvůli životu s tím druhým. Pamatuji si ale hlavně na časté hádky, křik, nepochopení se, spoustu bolesti a trápení…
Nevím přesně kdy, ale vím určitě, že jsem si dala předsevzetí a nabrala na sebe přetěžký úkol… Dokážu, aby se táta a máma zase k sobě chovali hezky, měli se rádi, vážili si jeden druhého a navzájem se podporovali. Úkol nemožný pro malou holku?
Ne, ta holka byla skálopevně rozhodnutá, že to zvládne!
A jak jsem pak toto své dětské předsevzetí realizovala a vypadalo to u nás doma?
V momentě, kdy na sebe rodiče řvali jak smyslů zbavení, strkala jsem do táty, aby šel do jiné místnosti a snažila jsem se je tak dostat od sebe. Promlouvala jsem pak k němu, ať na mámu nekřičí, že je hodná, nezaslouží si to a ať se jí jde omluvit.
Vzpomínám si na situace, kdy jsme všichni i s návštěvou seděli u stolu, táta neustále shazoval slovně mámu a já se snažila tyto slovní výpady ukončit kopáním do jeho nohou v domnění, že si uvědomí, co dělá. Máma většinou po hádkách končila u mne v posteli a já jí přikládala mokré, studené žínky na hlavu a moc jsem si přála, aby to zabralo a jí bylo lépe.
Toto mé předsevzetí a úkol, který jsem si dala, měl hodně podob a forem.
Umíte ale jistě odhadnout, jak toto dětské a v podstatě naivní snažení skončilo. Samozřejmě jsem nebyla ani jednou stranou vyslyšena a pochopena a svůj úkol, který jsem tedy z mého pohledu nezvládla, jsem se rozhodla v pozdější době zopakovat a to v dlouholetém vztahu s partnerem a zároveň otcem mých dětí.
