Touha být viděna, (vy)slyšena, touha po porozumění a komunikaci
Krátké příběhy (z) mého života
Mé první vzpomínky na dětství se váží ke dvěma situacím.
První vzpomínka je na postýlku, v podstatě ohrádku, takzvané „bezpečné“ místo pro dítě.
Stojím na této postýlce, nikdo si mě nevšímá, nikdo totiž v místnosti není. Stojím na ní a chci ven.
Chci se rozběhnout za mámou a tátou, nechci být sama. Dlouho nikdo nepřichází, tak volám, ale není mi to nic platné. Opět jsem v situaci, kdy si připadám moc malá na to, abych v tento moment cokoliv změnila, opět jsem odkázaná na rozhodnutí někoho dalšího a tak čekám…
Druhá vzpomínka
Druhá, velmi raná vzpomínka z dětství je vzpomínka, jak lezu po zemi na zahradě našeho právě dostavěného domu, lezu po cestičce a všude kolem mne jsou kameny, protože zahrada ještě není hotová. Opět jsem tam sama, nerozumím tomu, rozhlížím se a moje nejistota vzrůstá.
Samota napříč celým dětstvím
Zpětně viděno, je celé mé dětství protkáno samotou a nevyslyšením. Vidím v něm obraz věčně unavené matky, která poletuje mezi pracovními povinnostmi, domovem, starostí o děti, zahradou.
Vzpomínky mi přinášejí tvář ženy, které již nezbývají síly ani chuť na cokoliv dalšího kromě těchto standardních záležitostí. Tato žena již nestíhá komunikovat se svým manželem, natož pak se svými dětmi. A tak často stojím, sleduji ji, jak si naprosto vyčerpaná bere jeden prášek za druhým, ale bolest hlavy přesto zůstává.
Křičí na mě, abych si alespoň uklidila své věci v pokoji a nepřidělávala jí ještě více práce. Rozčiluje se, protože výsledky v 1. třídě na ZŠ nejsou vůbec takové, jaké si představovala, že budou.
Jsem na obtíž
Postupně se ve mně začíná rodit nepříjemný pocit. Cítím, že jsem jen na obtíž a viním se: „Proč se tak chovám?“ „Proč té mámě ubližuji?“ „Proč se jí nedokážu omluvit, když ji mám tak ráda?“ Promlouvám sama k sobě a dávám si předsevzetí, že jí budu více pomáhat, aby všechno zvládala…
Začíná mne ale vše tížit víc a víc a současně mi dochází, že absolutně nevím, co s tím, co cítím a o čem stále dokola přemýšlím, mám dělat.
Za tátou jít nemůžu, ten toho má také hodně. Chodí do práce, po práci udělá výkaz jízd a pak jde pracovat na zahradu. A kde je ségra? Ta si někam zalezla a žije si svůj život.
A tak jdu do lesa.
Tam se procházím, naslouchám šumění stromů, zpěvu ptáků, pod bosýma nohama vnímám měkkost mechu, krásu kapradí a jsem nadšená, když potkám cestou srnku nebo zajíce. Ano, toto je můj svět, kterému rozumím a který rozumí mně.
Tady čerpám svou sílu, abych přežila.
