V dnešní době se často diskutuje na téma porod.
Na jedné straně jsou zapřisáhlí příznivci a obhajovatelé porodů v nemocničním zařízení a na druhé straně oproti tomu ty ženy, které se rozhodly pro porod v domácím prostředí.
Všimla jsem si jedné zásadní věci. Velmi často na toto téma diskutují a obhajují správnost porodů v nemocnicích muži.
Nechci rozebírat nebo volit mezi těmito dvěma variantami. Ráda bych ale, aby tu zazněla jedna, dle mého úsudku důležitá myšlenka.
Muži, prosím, nechte tento výběr a rozhodnutí na nás, ženách. A my ženy, buďme rády, že máme v současnosti možnost výběru a že i podmínky porodů v nemocnicích se výrazně zlepšily.
Proč toto zmiňuji?
Tak jako mne zajímal počátek a můj výběr rodičů, byla jsem dychtivá zjistit, jak probíhal můj porod a co mu předcházelo.
O tom, jaké bylo těhotenství a co má mamka prožívala v tomto období, jsem s ní nikdy nemluvila. Na jedné straně jsem se bála zeptat, protože jsem se domnívala, že si to nebude pamatovat, na straně druhé jsme se spolu nikdy nenaučily komunikovat o intimních věcech.
Jediné co od ní vím je fakt, že celou dobu těhotenství aktivně pracovala na stavbě domu a ještě těsně před porodem házela písek. Když na ni přišly kontrakce, bylo jí řečeno, že musí ještě počkat, protože je třeba rozvést všechny, kdo se podíleli ten den na stavbě, domů.
Můj porod
Svůj porod si na vědomé úrovni nepamatuji, rozhodla jsem se tedy, že si ho namaluji, abych věděla, co jsem při něm prožívala a cítila.
Z obrazu, který se přede mnou zjevil, vyplynula jedna zásadní věc. Porod probíhal bez jakýchkoliv abnormalit, tedy standardním způsobem. Standardní bylo ale i zacházení se mnou, jakožto s čerstvě narozeným miminkem. Standardně jsem byla vytažena, standardně a rychle zkontrolována a zabalena. Standardně mne odnesli a položili do řady dalších řvoucích miminek.
Chci se přitulit
Chtělo se mi křičet na mámu, ať mne nenechá odnést, že se chci přitulit, ale věděla jsem, že to nemá žádnou cenu. Jsem příliš malá na to, abych se prosadila. Naprosto bytostně jsem cítila a vše uvnitř mne volalo: „já do té řady nepatřím, nechci tu být a nechci, aby se mnou bylo zacházeno standardním způsobem!“.
Nechápala jsem, jak to máma může dovolit, když jsme byly 9 měsíců v tak těsném propojení jedna s druhou. Vždyť jsem jí už v bříšku pomáhala, aby vše snášela lépe a aby na ten život nebyla sama. Jak mě může takto odložit? A kde jsou ostatní? To mě táta nechce vidět? A kde je ségra?
Věděla jsem jedno.
Teď s tím nic nenadělám. Jednou ale přijde den, kdy se moje síla opět objeví a já ji ukážu celému světu….
