Vždycky mne zajímalo a hodně jsem přemýšlela nad tím, zda si duše vybírá své rodiče a tudíž rodinu, do které se narodí.
Existuje spousta teorií a knih na toto téma. Co je ale jisté? Jisté je to, že nikdo nezná pravdu, nebo jinak, každý má tu svou :-).
Já, protože jsem byla tolik dychtivá odpovědí, které se týkaly mého života, a že jsem měla spoustu otázek, jsem si jednoho dne toto své početí namalovala. Čekala jsem, že pod mou rukou vznikne krásný obrázek dvou lidí, kteří se milují a z tohoto spojení vzniknu já, nová čistá duše, těšící se na naplněný a spokojený život. Ruka malovala, ale rozum postupně přestal chápat, co se to děje. Místo růžových barev se vše ponořilo do černých a já naprosto identicky se svou mámou spoluprožívala styk, který jí nebyl vůbec příjemný.
Chtělo se mi na ni křičet: Přeruš to! Nedělej to! Nedovol to, vždyť to nechceš!!! Máma, pravděpodobně zvyklá se podřídit, dál nehnutě ležela, podvolila se a tak jsem vznikla já…
Nevěřícně jsem zírala na obraz přede mnou…
Naprosto konsternovaná a vyděšená jsem zírala na svou ruku a na obraz, který ještě před chvílí byl naprosto čistý, netknutý a na kterém se teď zhmotnila tato obludnost. Stála jsem a nebyla schopná se hnout. Tak do této rodiny, těmto rodičům já se narodím? Tohle ale vůbec není začátek, který jsem si představovala… Nedá se před tím uhnout? Nedá se to změnit?
Ne, bylo mi naprosto jasné, že mne čeká těžký život a tu obrovskou tíhu jsem si zcela jasně uvědomovala na základě toho, co jsem již v tento moment cítila a viděla.
Jaký ten život bude?
Bude tam prostor pro lásku, radost a štěstí??? Teď jsem nerozuměla vůbec ničemu a v mém budoucím životě jsem neviděla žádný smysl.
