Když vyslovím to magické slovo LÁSKA,
jako první mne napadne kniha, kterou jsem četla před mnoha lety a která se jmenuje „Láska je jen slovo“.
Podle mého názoru je láska směsí něčeho těžko uchopitelného a pochopitelného.
Je to ale něco, po čem všichni touží a pokud si to ve svém životě nenaplní, nejsou šťastní.
Slyším často, že je třeba nejprve mít rád sám sebe a pak je teprve možné milovat ostatní. Jak ale na to, to už vám řekne málokdo.
Zpět do dětství
Když se zatoulám zpět do svého dětství, vím už, jak moc jsem po lásce ze strany rodičů toužila.
Pamatuji se na hodiny prosezené u jídelního stolu se svou mámou, která se mi snažila všemožně vysvětlovat matematiku. Výsledkem toho ale bývalo její rozčílení, bolení hlavy a památná věta: „už nevím, co s tebou budeme dělat!“ „asi tě budeme muset dát do děcáku!“
V ten moment jsem sice netušila, co to ten děcák je, ale z výrazu obou rodičů jsem pochopila, že to je to poslední místo, kde by se malé dítě chtělo ocitnout.
Jindy zase otec varoval: „když se nebudeš učit, nic z tebe nebude a skončíš v JZD u krav“.
V jiném případě, když jsem neměla uklizené šuplíky mého psacího stolu, přišla máma a před mojí kamarádkou všechny šuplíky vysypala doprostřed pokoje na hromadu.
Prý by měla Martina vidět, jaká jsem bordelářka…
Na základce přišel zlom
Pamatuji se na to, jak zhruba uprostřed 3. třídy přišel zlom. Pravděpodobně jsem si řekla, že není možné takto pokračovat, protože takovou holku nikdo doma mít nechce. Začala jsem si po sobě uklízet věci a na vysvědčení byly až do 8. třídy téměř samé jedničky.
Vzpomínám si rovněž, jak jsem v touze po pochvale a po tom, abychom spolu s mámou trávily dohromady čas, po ní vyžadovala často společné vaření.
Pochvala napřicházela…
Bohužel s průběhem ani s výsledkem nebyla téměř nikdy spokojená. Nikdy jsem totiž nekrájela zeleninu tak jako ona, maso nebylo tak nadrobno, jak si představovala a k dochucování mne raději nepustila vůbec. Bylo mi to vždy hodně líto, mé snažení končilo tedy téměř vždy v slzách.
Zahojit své emoce jsem běžela k tátovi a chtěla si s ním hrát. Slyšela jsem od něj ale většinou tu samou větu: „Nemám čas“.
Jediné místo, kdy čas měl vždy, bylo před spaním u něj v posteli. Velmi často jsem totiž nemohla usnout v té své. Táta mě hladil a já v té chvíli měla konečně pocit blízkosti, lásky a přijetí. Až v dospělém věku jsem ale pochopila, že k dotekům na určitých místech by ze strany rodičů nikdy nemělo docházet.
V touze po náklonnosti rodičů mé snahy neznaly mezí a jsou prostoupeny celým mým dětstvím.
